Bronz z ME v běhu na 24 hodin

„Jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla být přitom, když se psala historie.“

Letos v dubnu jsem prodělala menší operaci, které byla příčinou mého třítýdenního nicnedělání. Ale protože vidina účasti na MS a ME v běhu na 24 hodin v rakouském Woerschachu byla velmi lákavá, začala jsem poctivě trénovat. Chtěla jsem při přípravě vyjít z podzimních tréninků roku 2004, kdy jsem si zaběhla osobák přes 171 km, a ještě trochu přitlačit v naběhané kilometráži. Přeci jen proti ostatním běhám pořád jen třetinové dávky

Na maratón v Jirkově jsem šla po 4 týdnech běhání a běžela ho s rezervou, neboť jsem hned další týden chtěla běžet 12-ti hodinovku v pražské Stromovce. Maratón se mi běžel skutečně dobře bez jakékoliv krize, jen nečekaná průtrž a ochlazení na posledních 12. kilometrech způsobily, že jsem nakonec zrychlila, abych zbytečně nenastydla. Při mém astmatu by to mohla být komplikace, která by mi mohla zbránit do Woerschachu odcestovat. I při náročném profilu maratónu, kdy se vystoupalo o 795 nadmořských metrů jsem zaběhla čas 4:11:50. Po doběhu jsem zářila optimismem, neboť výsledek ukazoval na mé zlepšení.

Za týden jsem s očekáváním nového osobního rekordu nastoupila na start 12-ti hodinovky. Do 6,5-té hodiny se mi běželo velmi dobře. Děvčata mi sice s lehkostí utekla, ale já měla pořád dobře našlápnuto. Pak mě začala bolet kolena a srůsty po operaci. Pár hodin jsem prožíval strašné krize morálky. Jediným důvodem, proč jsem závod nezabalila a neodjela domů, byl fakt, že jsem chtěla alespoň potrénovat na Rakousko.

Den po závodě mě bolelo levé koleno. Týden po závodě jsem si chtěl zaběhnou krosový závod na 3,5 km. Kolena bolela pro jistotu obě. Takže klid a samoléčení. Při běžném životě bylo vše O.K., ale jakmile jsem vyběhla, po 1. km se koleno znovu ozvalo. Dva týdny po Stromovce jsem tedy vyrazila na pouť po doktorech. Jenže ortopedi jsou v Sokolově nedostatkové zboží, každý má ordinační dobu jen nějaký ten den v týdnu a samozřejmě si brali v létě dovolenou. Měla jsem prostě smůlu. Takže pokračování v samoléčbě, co můj rozum napadlo, hlavně jsem nohu šetřila, jak jen to šlo. Nakonec jsem se ze známosti dostala k jednomu chirurgovi. Rada zněla: „Když je to mistrovství světa, tak to zkuste.“

Všechno ukazovalo na to, že Jirkov spolu se Stromovkou byl špatně. Těch posledních 12 kilometrů v Jirkově vedlo totiž po asfaltu a z kopce, no a Stromovka je taky asfalt. Poslední týden před závodem jsem se tedy jen obrňovala psychicky, abych se připravila  na bolest po pár kilometrech a na výkon daleko za osobákem. Sliboval jsem si alespoň, že se seznámím s lidmi, co jsou již tzv. mazáci a zase nasbírám nějaké zkušenosti. Přeci jen je to teprve má třetí čtyřiadvacetihodinovka. Doufala jsem také, že by se to třeba při tom adrenalinu dalo překonat.

Z průběhu samotného závodu bych zmínila snad jen to podstatné. Již u snídaně jsem prohlásila,že bych potřebovala extrém.  Věštecky jsem ho předpověděla. Vedra udolala řadu favoritů. Se žaludkem jako já měl problémy každý, s kým jsem promluvila. To své utrpení př závodě moc ventilovat nehodlám. Asi je každému jasné, jak to pro mě muselo být deptající, když Míša s Martinou okolo mne téměř létali a já z každého kopce dolů šla, abych pošetřila koleno a nějak vydržela.

Po šesti hodinách mi bandáž nohu už zaškrcovala, tak jsem jí stáhla a zjistila, že bolest kolene není nesnesitelná. Najednou mi spíš chyběla kondička, kterou jsem ztratila šetřením kolene. A aby toho nebylo málo, pylová alergie mi způsobovala dechovou nedostatečnost tak, že jsem brala svůj sprej na astma na hranici toho, abych se nepředávkovala. K tomu se zhruba uprostřed závodu přidalo přetížené pravé koleno. To už se překonávat nedalo. Bolest vystřelovala do stehna i lýtka.

Necelé tři hodiny před koncem, kdy už jsem byla smířená s tím, že závod dobelhám tempem 3 km/hod. za mnou přišel Jirka a zeptal se, jestli bych přeci jen nemohla zrychlit, protože v týmech na Evropě jsme velmi vyrovnané, jsou tam rozdíly pár kilometrů a na třetí místo máme ztrátu jen asi 8 km. Bylo mi jasné, proč šel první za mnou. Rozhýbat nejslabší článek. Navíc Míša měla svou motivaci ve dvousetkilometrové hranici. Řekla jsem si, že už je to jen 2,5 hodiny a že mě Jirka klidně po doběhu odnese, když mi nohy sloužit nebudou, a takovou příležitost že prostě nezkazím. A rozběhala jsem se. Záměrně jsem si ještě dala záležet na tom, abych při předbíhání našich soupeřek proběhla s co největší lehkostí, jaké jsem byla schopna, abych je pokud možno psychicky zlomila.

Vím, 154 km není nic zvláštního. Ale i kdybych dala osobák na lepší umístění bychom nedosáhli. Takže závěrem: příležitosti se mají využívat, proto jsem ráda, že jsem do Rakouska odjela. A říkám si: „Byla jsi ve správný čas na správném místě.

Míšo a Martino, díky!

Zanechej komentář


Ve zkratce

29.6. Svátek oslavil Petr Szász. Přejeme vše nejlepší.

24.6. Svátek oslavil Jan Bock. Přejeme vše nejlepší.

18.6. Matouš Hůrka se zúčastnil druhého závodu série Boulderděti. Výsledky hledejte zde.

16.6. Svátek oslavil Šimon Hůrka. Přejeme vše nejlepší.

15.6. Svátek oslavil Víťa Chocholouš. Přejeme vše nejlepší.

10.6. Matouš Hůrka se zúčastnil závodu v lezení na rychlost- Kladrubský expres. Výsledky.

8.6. Petr Szász oslavil narozeniny. Přejeme vše nejlepší.

26.5. Matouš Hůrka zvítězil v závodu v lezení na obtížnost- Májový open ve Stříbře. Výsledky.

Kalendář akcí

Počasí v regionu
Rubriky
„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich