Archive for Červenec, 2005

Bronz z ME v běhu na 24 hodin

„Jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla být přitom, když se psala historie.“

Letos v dubnu jsem prodělala menší operaci, které byla příčinou mého třítýdenního nicnedělání. Ale protože vidina účasti na MS a ME v běhu na 24 hodin v rakouském Woerschachu byla velmi lákavá, začala jsem poctivě trénovat. Chtěla jsem při přípravě vyjít z podzimních tréninků roku 2004, kdy jsem si zaběhla osobák přes 171 km, a ještě trochu přitlačit v naběhané kilometráži. Přeci jen proti ostatním běhám pořád jen třetinové dávky

Na maratón v Jirkově jsem šla po 4 týdnech běhání a běžela ho s rezervou, neboť jsem hned další týden chtěla běžet 12-ti hodinovku v pražské Stromovce. Maratón se mi běžel skutečně dobře bez jakékoliv krize, jen nečekaná průtrž a ochlazení na posledních 12. kilometrech způsobily, že jsem nakonec zrychlila, abych zbytečně nenastydla. Při mém astmatu by to mohla být komplikace, která by mi mohla zbránit do Woerschachu odcestovat. I při náročném profilu maratónu, kdy se vystoupalo o 795 nadmořských metrů jsem zaběhla čas 4:11:50. Po doběhu jsem zářila optimismem, neboť výsledek ukazoval na mé zlepšení.

Za týden jsem s očekáváním nového osobního rekordu nastoupila na start 12-ti hodinovky. Do 6,5-té hodiny se mi běželo velmi dobře. Děvčata mi sice s lehkostí utekla, ale já měla pořád dobře našlápnuto. Pak mě začala bolet kolena a srůsty po operaci. Pár hodin jsem prožíval strašné krize morálky. Jediným důvodem, proč jsem závod nezabalila a neodjela domů, byl fakt, že jsem chtěla alespoň potrénovat na Rakousko.

Den po závodě mě bolelo levé koleno. Týden po závodě jsem si chtěl zaběhnou krosový závod na 3,5 km. Kolena bolela pro jistotu obě. Takže klid a samoléčení. Při běžném životě bylo vše O.K., ale jakmile jsem vyběhla, po 1. km se koleno znovu ozvalo. Dva týdny po Stromovce jsem tedy vyrazila na pouť po doktorech. Jenže ortopedi jsou v Sokolově nedostatkové zboží, každý má ordinační dobu jen nějaký ten den v týdnu a samozřejmě si brali v létě dovolenou. Měla jsem prostě smůlu. Takže pokračování v samoléčbě, co můj rozum napadlo, hlavně jsem nohu šetřila, jak jen to šlo. Nakonec jsem se ze známosti dostala k jednomu chirurgovi. Rada zněla: „Když je to mistrovství světa, tak to zkuste.“

Všechno ukazovalo na to, že Jirkov spolu se Stromovkou byl špatně. Těch posledních 12 kilometrů v Jirkově vedlo totiž po asfaltu a z kopce, no a Stromovka je taky asfalt. Poslední týden před závodem jsem se tedy jen obrňovala psychicky, abych se připravila  na bolest po pár kilometrech a na výkon daleko za osobákem. Sliboval jsem si alespoň, že se seznámím s lidmi, co jsou již tzv. mazáci a zase nasbírám nějaké zkušenosti. Přeci jen je to teprve má třetí čtyřiadvacetihodinovka. Doufala jsem také, že by se to třeba při tom adrenalinu dalo překonat.

Z průběhu samotného závodu bych zmínila snad jen to podstatné. Již u snídaně jsem prohlásila,že bych potřebovala extrém.  Věštecky jsem ho předpověděla. Vedra udolala řadu favoritů. Se žaludkem jako já měl problémy každý, s kým jsem promluvila. To své utrpení př závodě moc ventilovat nehodlám. Asi je každému jasné, jak to pro mě muselo být deptající, když Míša s Martinou okolo mne téměř létali a já z každého kopce dolů šla, abych pošetřila koleno a nějak vydržela.

Po šesti hodinách mi bandáž nohu už zaškrcovala, tak jsem jí stáhla a zjistila, že bolest kolene není nesnesitelná. Najednou mi spíš chyběla kondička, kterou jsem ztratila šetřením kolene. A aby toho nebylo málo, pylová alergie mi způsobovala dechovou nedostatečnost tak, že jsem brala svůj sprej na astma na hranici toho, abych se nepředávkovala. K tomu se zhruba uprostřed závodu přidalo přetížené pravé koleno. To už se překonávat nedalo. Bolest vystřelovala do stehna i lýtka.

Necelé tři hodiny před koncem, kdy už jsem byla smířená s tím, že závod dobelhám tempem 3 km/hod. za mnou přišel Jirka a zeptal se, jestli bych přeci jen nemohla zrychlit, protože v týmech na Evropě jsme velmi vyrovnané, jsou tam rozdíly pár kilometrů a na třetí místo máme ztrátu jen asi 8 km. Bylo mi jasné, proč šel první za mnou. Rozhýbat nejslabší článek. Navíc Míša měla svou motivaci ve dvousetkilometrové hranici. Řekla jsem si, že už je to jen 2,5 hodiny a že mě Jirka klidně po doběhu odnese, když mi nohy sloužit nebudou, a takovou příležitost že prostě nezkazím. A rozběhala jsem se. Záměrně jsem si ještě dala záležet na tom, abych při předbíhání našich soupeřek proběhla s co největší lehkostí, jaké jsem byla schopna, abych je pokud možno psychicky zlomila.

Vím, 154 km není nic zvláštního. Ale i kdybych dala osobák na lepší umístění bychom nedosáhli. Takže závěrem: příležitosti se mají využívat, proto jsem ráda, že jsem do Rakouska odjela. A říkám si: „Byla jsi ve správný čas na správném místě.

Míšo a Martino, díky!

Ze tří grácií tři mušketýrky

Kde jsou ty časy, kdy byly české ultraběžkyně považovány některými z pisatelů za jakousi půvabnou ozdobu mužského reprezentačního týmu. Tentokrát na sebe strhly pozornost nejen svými půvaby, ale hlavně svými výkony.

MS a ME v běhu na 24 hodin letos proběhlo blízko 2351 m vysokého alpského vrcholu Grimming v městečku Wörschach. Červencový termín přinesl do tohoto rakouského městečka celkem extrémní počasí. Přes den ostré slunce, před nímž se nebylo kam skrýt, a teploty šplhající ve stínu ke třiceti stupňům Celsia a v noci bouřky s několikaminutovými přívalovými dešti. Na tohle počasí doplatilo několik favoritek, a tak se otevřela cesta k úspěchu pro další týmy.

Vzhledem ke zdravotnímu stavu (problémy s kolenem po červnové dvanáctihodinovce ve Stromovce) nebylo možno počítat s dobrým výkonem od Dáši Hůrkové. Od začátku z velké části chodila a snažila se alespoň přispět do týmu co největší sumou kilometrů.

Obě zbývající děvčata, Míša Dimitriadu i Martina Judová, však nasadila pěkné tempo a postupně se propracovávala výsledkovou listinou dopředu. Ani jedné z nich se nevyhnuly problémy, jako se v takovémto závodě nevyhnou nikomu, ale zdárně je překonaly a dál se rvaly s úzkou a často doslova ucpanou tratí mistrovského závodu.

Po polovině závodu se přiblížila možnost dobrého umístění družstva a Míša i Martina stále útočily na český rekord. Za svítání (po 16 hodinách) pravděpodobnost překonání českého rekordu narostla geometrickou řadou. Zvláště na Míšu byl skvělý pohled. Jakoby zrovna vyběhla a neměla v nohách dvě třetiny dne. Ani Martina se ale nenechávala zahanbit a stále si držela tempo ohrožující český rekord. Dáša touto dobou už opravdu jen chodila a několikrát jen silou vůle překonala touhu ze závodu odstoupit. Nešlo jen o bolestivé koleno, ale také o kondici, které léčením kolene a vynecháním tréninku dost poztrácela. Stálo by asi za zvážení, zda nemít v týmu ženy čtyři. Stát se může cokoliv a na běžkyně by tak nebylo naloženo neuvěřitelně zatěžující břemeno nutnosti doběhnout pro tým, téměř za každou cenu.

V neděli v deset hodin dopoledne, tedy po 20 hodinách už měla Míša za sebou sto mil a neúprosně se blížila k národnímu rekordu. Otevřela se tu ale i další možnost – atakovat hranici dvou set kilometrů. Stále byla radost pohledět na to, jak Míša běží. V podpůrném týmu zavládla elektrizující atmosféra.

Navíc se tři hodiny před koncem závodu ukázalo, že v evropském pořadí ženských týmů jsou Češky šesté s pouhou osmikilometrovou ztrátou na v té době třetí domácí závodnice. Vidina medaile rozeběhla i Dášu. Paradoxně právě to, že pošetřila síly chůzí, jí pomohlo k závěrečnému zrychlení.

Dvě hodiny před cílem už měla Míša v kapse český rekord a dvěstě kilometrů bylo v dohlednu. Navíc se ztráta družstva na bronzové medaile snížila na necelé tři kilometry.

Na poslední hodinu si pak naše reprezentantky nechaly to nejlepší. (Na třetí Nizozemky ztrácely zhruba 150 m.) Míša běžela jakoby se snad ani nedotýkala země. Dáša s ušetřenými silami běhala něco přes 1063 m dlouhé okruhy kolem sedmi minut, přesto ji Míša stále předbíhala. Po přestálé krizi se rozběhala i Martina, a tak byl na Češky fascinující pohled. Na okruhu v té době skutečně běhalo už asi jen deset žen, mezi nimi všechny tři Češky! Za poslední hodinu nandaly holky Holanďankám desetikilometrovou porci. Mohly se tedy po právu radovat z historické bronzové medaile z Mistrovství Evropy. Míša s přehledem překonala dvousetkilometrovou hranici a Martina se také přehoupla přes, teď již bývalý, český rekord.

Při vyhlášení se pak musely Češky obrnit trpělivostí a dobojovat svůj mušketýrský souboj až do konce, když organizátoři vyhlásili výsledky ME týmů součtem šesti závodnic namísto stanovených tří. Po vyjasnění tohoto faux pas se vyhlášení zopakovalo na konci slavnostního ceremoniálu. Jak se říká: to nejlepší nakonec.

Čeští muži odvedli svůj standart. Čtyři z nich překonali dvousetkilometrovou metu. Škoda jen zranění Jirky Krejčího, který se pohyboval na hranici první desítky MS a ještě v osmnácté hodině měl rozběhnuto na 250 km.

Ve zkratce

29.6. Svátek oslavil Petr Szász. Přejeme vše nejlepší.

24.6. Svátek oslavil Jan Bock. Přejeme vše nejlepší.

18.6. Matouš Hůrka se zúčastnil druhého závodu série Boulderděti. Výsledky hledejte zde.

16.6. Svátek oslavil Šimon Hůrka. Přejeme vše nejlepší.

15.6. Svátek oslavil Víťa Chocholouš. Přejeme vše nejlepší.

10.6. Matouš Hůrka se zúčastnil závodu v lezení na rychlost- Kladrubský expres. Výsledky.

8.6. Petr Szász oslavil narozeniny. Přejeme vše nejlepší.

26.5. Matouš Hůrka zvítězil v závodu v lezení na obtížnost- Májový open ve Stříbře. Výsledky.

Kalendář akcí

Počasí v regionu
Rubriky
„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain