Archive for the ‘Ultramaraton’ Category

Dáši čtvrtý reprezentační start

Zatímco v České republice probíhal běžný pracovní čtvrtek (a pátek), ve francouzském Brive la Gaillarde slavili 13.května Nanebevstoupení páně. A svůj svátek tu měli i běžci, kteří holdují běhům delším než je maratón. V tomto případě se tu sešli, aby poměřili své síly na MS a ME v běhu na 24 hodin.

Počasí se oproti předchozím dnům, kdy toto město s přízviskem statečné zalévaly silné lijáky, umoudřilo a i když v noci připravilo závodníkům chladné až doslova frišné chvilky, jen sotva čtyři stupně přesahující nulovou hranici, ani jednou jedinkrát nekáplo.

Na start závodu na náměstí Charlese de Gaullea nedaleko nádherného kostela Sv. Martina, pocházejícího ze 12. století, se postavila také reprezentantka našeho klubu Dáša Hůrková. Byl to její čtvrtý reprezentační start a také jubilejní dvacátý ultramaraton. Od začátku sice neměla zrovna na růžích ustláno, ale i přes několik problémů jí kilometry pěkně naskakovaly. Když pak těsně za třináctou hodinou dosáhla své druhé nejrychlejší stovky, zdálo se, že bude útočit na svůj osobní rekord, který má hodnotu 171, 693 km.

 

Bohužel okolo čtrnácté hodiny závodu se ozvala Dáši noční můra posledních čtyřiadvacetihodinovek – žaludek. Po tom, co se podruhé vyzvracela (tentokráte opravdu silně), nebyla už vůbec schopna běhu. Nejenže jí druhé vrhnutí neuvěřitelně vyčerpalo, ale žaludek se nedal do pořádku a až na drobné výjimky se sebou nedovolil běžecky natřásat.

Navíc dalšími nauseami pohrozil i při přijímání potravy a tekutin, takže Dáše pro závěrečných téměř deset hodin musely stačit přesně tři hroznové cukříky a jen několik málo drobných loků vody. To byl také další důvod pro to, nepokoušet běh. Sama tuto situaci popsala větou: „Nohy by chtěly, ale žaludek odmítal.“

Dáša odjížděla do Brive s tím, že 150 km za 24 hodin nebude propadák. Přiměla se tedy k tomu, dochodit na tuto metu a v závěru si mohla jako čtvrtá česká reprezentantka poprvé dovolit ten luxus posadit se a zatleskat všem svým (nikoliv soupeřům, ale) spoluběžcům.

České ženy nakonec skončily v týmech na mistrovství Evropy o jedno místo hůře než vloni v Bergamu, když obsadily 9. místo. Na mistrovství světa se přeci jen sjela větší zámořská konkurence, a tak musely vzít protentokrát zavděk 13. místem.

Dáša si odvezla z Brive la Gaillarde výkon 151, 458 km, 45. místo z ME, 61. místo z MS, přesvědčení, že pokud nevyřeší problémy se svým žaludkem, nemá valného smyslu se pokoušet o výkony při čtyřiadvacetihodinových bězích a jednu pozitivní věc – vědomí první čtyřiadvacetihodinovky, při které nepotřebovala spát. A ještě přidávám, jak vše prožívala sama Dáša.

Výsledky: ženy a muži.

Nové stránky Ultrasportu Sokolov

Vítejte na nových internetových stránkách Ultrasportu Sokolov, ve kterých má opět své šikovné prsty Honza Sokol. Za jeho ochotu mu patří opravdu velký dík.

Starý web se nejspíš propadl kamsi do temného panství internetového Hádese…prostě zmizel v nenávratnu. Proto tedy web nový, který se Vám, doufáme, bude líbit. Z temných hlubin nekonečna sítě sítí se nám podařilo zachránit několik starších článků, které najdete níže.

Staré webové stránky fungovali naposledy někdy po polovině února, proto neuškodí malá rekapitulace toho, co se od té doby událo (všechny následující odkazy v článku jsou na výsledkové listiny). Nejprve proberme únorové běžkařské výkony. Víťa Chocholouš se zúčastnil 42-ti kilometrové klasiky na Karlově běhu, kterou absolvoval za 3:15:53,7. Petr Ontko si dal naopak volnou třicítku tamtéž za 2:03:43,3. Dáša Hůrková se zúčastnila Blatenské desetihodinovky, kde se jí podařilo zvládnout 80 kilometrů.

Na konci února se Jirka Hůrka zúčastnil v Kadani Běžeckého dvojboje, který sestával z běhů na 3000 m a 800 m. Dáše Hůrkové se v rámci přípravy na čtyřiadvacetihodinovku jen těsně nepodařilo překonat svůj osobní rekord na šestihodinovce v brněnském Novém Lískovci, když za ním výkonem 56.203 metrů zaostala o pouhých 279 metrů. V tradičním termínu na začátku jara i běžecké sezóny jsme uspořádali 7.ročník Královské pětimíle. A březen završili Petr Szász a Víťa Chocholouš účastí na Hervis půlmaratonu v Praze. Petr doběhl 16. ve své kategorii v čase 1:37:23 (real time: 1:35:32) a Víťa obsadil časem 1:38:17 (real time: 1:36:26) 86. místo ve své kategorii.

Na začátku dubna se Jirka Hůrka zúčastnil dvou desítek. Velmi rychlé z Rožmitálu do Březnice (on však velmi rychlý nebyl :) ) a velmi těžké (tady naopak velmi těžký byl :) ), kopcovité na Svaťáku v Kadani, se zavádějícím názvem :) Běh městským parkem. Ve stejném víkendu obsadil časem 1:05:55 Petr Szász 8.místo na patnáctikilometrovém Běhu Bezručovým údolím. O víkend později pak Dáša Hůrková obhájila v čase 5:31:40 veteránský titul kategorie 35-39-ti letých v běhu na 50 kilometrů při ultramaratonském závodu Brdská stezka v Mníšku pod Brdy.

Rozpačité stříbro

Na mistrovství republiky v běhu na 24 hodin, které probíhalo na kladenském Sletišti, si chtěla Dáša Hůrková napravit chuť i reputaci z nevydařeného Bergama. Bohužel i tentokrát jí přepadly žaludeční potíže. Po 108 kilometrech se pokusila své problémy vyřešit spánkem. To se jí sice nakonec povedlo, ale tentokrát jí zbrzdila ztuhlá a bolestivá achilovka. Proto se raději soustředila na udržení druhého místa v MČR a rezignovala na výkon. Většinu závodu tedy dochodila, přičemž dosáhla výkonu necelých 136 kilometrů. Dáši dojmy si můžete přečíst zde.

Nevydařené Bergamo

Ve dnech druhého až třetího května se v italském Bergamu konalo MS a ME v běhu na 24 hodin. Již potřetí se do reprezentačního výběru dostala i členka Ultrasportu Sokolov Dagmar Hůrková. Bohužel se nenaplnilo často skloňované heslo „…do třetice všeho dobrého“. Tentokrát udělala Dáša zásadní občerstvovací chybu, větší část závodu si protrpěla a musela se spokojit s podprůměrným výkonem 137,963 km. Přesto však, hlavně zásluhou reprezentační kolegyně Martiny Němečkové se českému týmu ve složení Němečková, Procházková, Hůrková podařilo uspět a z rozžhaveného Bergama přivezlo 9.místo v MS a 8.místo v ME. Dáši dojmy čtěte zde.

Úspěch Ultrasportu na MČR ve čtyřiadvacetihodinovce

V uplynulém víkendu (9.-10.8.) se v Kladně na Sletišti konalo Mistrovství České republiky žen v běhu na 24 hodin. Závody provázelo příjemné vytrvalecké počasí. Mistryní republiky se stala s přehledem běžící česká jednička z řeckými kořeny Michaela Dimitriadu. Žena, která prohání světovou špičku, dokázala i přes problémy se zády zaběhnout 224,105 km a druhou Lenku Švecovou za sebou nechala o více než 44 kilometrů. V tomto závodě se však dařilo i člence Ultrasportu Sokolov. Dagmar Hůrková se poprvé po návratu z mateřské dovolené dokázala prosadit a závěrečným finišem vybojovala třetí místo před Martinou Němečkovou. Hůrková dosáhla výkonu 167,712 km, když své třetí místo uhájila o v ultramaratónu mizivých 182 metrů. V absolutním pořadí pak běžkyně Ultrasportu obsadila 8.místo. Její dojmy jsou k nahlédnutí tady.

Chodovská maxištafeta

Konečně jsme se dopracovali ke společné klubové akci. Největší podíl na tom má Dáša, která se rozhodla ultramaratónsky potrénovat. Protože se nás po chodovské třistatřiatřicítce proběhlo jen šest, očekávali jsme, že obsadíme třetí místo ze tří štafet. Chtěli jsme při Chodovské maxištafetě (27.6 – 28.6.) za 24 hodin překonat dvoustovku a útočit na 250 kilometrů. To se nakonec celkem podařilo. Tedy na 250 km jsme útočili. Oficiální verdikt zní 243,333 km. Náš neoficiálně sečtený, ale precizně odstopovaný výkon je 248,667 km. Nic to však nemění na tom, že jsme obsadili třetí místo za vítězným a rekordním Triatletem Karlovy Vary a druhým ŠAKem Chodov. Dvěstěpadesátka nám také o nějaký ten kilometr utekla. A jak že jsme běhali?

Nejvíc toho samozřejmě naběhala Dáša Hůrková. Když nepočítáme první okruh, který běžela společně se mnou a s Matoušem, má nastopováno 89,667 km a získala tak nejen růžový trikot pro ženu, která naběhá nejvíce kilometrů, ale i trikot žlutý pro absolutního vítěze této kategorie. Nejprve si odběhla dva kilometry v první hodině závodu. Potom nastoupila v deset hodin večer a s krátkou, jedenáctiminutovou pauzou před půlnocí, kdy běhal autor, vydržela až do ranních 8.10, když za tu dobu uběhla 82,666 km. No a v posledních dvou hodinách štafety odběhla vždy po jednom okruhu (v časech od 1:26 po 1:55) pět kilometrů.

Autor neskromně přiznává, že je na svou kilometráž patřičně hrdý. Nejprve odběhl v první hodině devět kilometrů. Ve čtvrté hodině závodu (tedy po 21.00) přidal dalších patnáct kilometrů (vždy 667 metrů volně a 1000 metrů okolo 4:05). Před půlnocí zvládl 2,333 km. Ráno potom šest kilometrů, v poledne dva kilometry a ve 14.00 jeden kilometr. V závěrečných dvou hodinách pak běžel kilometry od 4:15 do 4:30 s pauzou okolo tří minut. Takhle celkem patnáctkrát (plus kousek). Dohromady nashromáždil 50,667 km.

Víťa Chocholouš přijel na štafetu dvakrát. V pátek od sedmi sliboval, že naběhá maximálně patnáct kilometrů. Nakonec absolvoval celý půlmaratón v čase těsně nad hodinu a třicet sedm minut. To je opravdu dobrý čas, obzvláště protože teprve nedávno začal znovu trénovat. druhý den pak přijel běhat ještě hodinu přes poledne. Celkem zvládl 33,333 km

Dalším, který se nedávno vrátil k běžeckému tréninku je Petr Szász. Ten se poprvé od zranění z Jirkovského crossmarathonu rozeběhl teprve v úterý před maxištafetou. Přesto přijel kroužit do Chodova na celé dopoledne. Od devíti do dvanácti hodin uběhl 32 kilometrů.

Jirka Královec se na Chodovské maxištafetě ukázal také dvakrát. V pátek v podvečer nakroužil za hodinu a deset minut čtrnáct kilometrů, když začal s kilometry těsně pod pět a půl minuty a neustálým zrychlováním se propracoval k závěrečnému kilometru těsně pod čtyři a půl minuty. V sobotu pak pokryl více než hodinu od 13.00 s výsledkem 13 kilometrů. Celkem naběhal 27 kilometrů.

Zbývá zmínit ještě šestého do party. Hostující Milan Roubíček z ACES teamu Karlovy Vary běhal v sobotu mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. A potom se ještě drahnou část posledních dvou hodin střídal s manželi Hůrkovými. Celkem přidal štafetě 15,667 km.

Co dodat na závěr? Až na drobné nepřesnosti ve výsledcích moc pěkná akce. Příští rok bychom měli 250 kilometrů překonat. Anebo rovnou zaútočit na třístovku. To ovšem budeme muset zvolit maličko jinou strategii.

MČR na 100 km

V pražské Stromovce proběhlo 31.května mistrovství České republiky v běhu na 100 km. Toho se zúčastnila i členka našeho klubu Dáša Hůrková. A nevedla si vůbec špatně. Dlouhou dobu (až do 75 kilometru) bojovala o třetí místo. Dáša nakonec, bohužel, nestačila s kondicí a postupně ztrácela, až její ztráta v cíli přesáhla 4 kilometry. Bohužel, velké vedro, které lámalo klementinské rekordy, zabránilo naší reprezentantce dosáhnout kýžené stokilometrové mety, a tak se stal z boje o mistrovské medaile „pouze“ souboj o umístění v závodě Self Transcendence Race na 12 hodin. Z toho si Dáša Hůrková (díky neúčasti Ivy Němcové v tomto rámcovém závodě) odvezla bronzovou medaili, ke které jí pomohl výkon 90,554 km.

Vítězka závodu Pavlína Procházková jako jediná zdolala stokilometrovou hranici a stala se tak i mistryní republiky. Vítěz mužského mistrovského závodu Daniel Orálek uběhl 100 km i přes letos nevídané horko ve skvělém čase 7:25:45.

Bronz z ME v běhu na 24 hodin

„Jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla být přitom, když se psala historie.“

Letos v dubnu jsem prodělala menší operaci, které byla příčinou mého třítýdenního nicnedělání. Ale protože vidina účasti na MS a ME v běhu na 24 hodin v rakouském Woerschachu byla velmi lákavá, začala jsem poctivě trénovat. Chtěla jsem při přípravě vyjít z podzimních tréninků roku 2004, kdy jsem si zaběhla osobák přes 171 km, a ještě trochu přitlačit v naběhané kilometráži. Přeci jen proti ostatním běhám pořád jen třetinové dávky

Na maratón v Jirkově jsem šla po 4 týdnech běhání a běžela ho s rezervou, neboť jsem hned další týden chtěla běžet 12-ti hodinovku v pražské Stromovce. Maratón se mi běžel skutečně dobře bez jakékoliv krize, jen nečekaná průtrž a ochlazení na posledních 12. kilometrech způsobily, že jsem nakonec zrychlila, abych zbytečně nenastydla. Při mém astmatu by to mohla být komplikace, která by mi mohla zbránit do Woerschachu odcestovat. I při náročném profilu maratónu, kdy se vystoupalo o 795 nadmořských metrů jsem zaběhla čas 4:11:50. Po doběhu jsem zářila optimismem, neboť výsledek ukazoval na mé zlepšení.

Za týden jsem s očekáváním nového osobního rekordu nastoupila na start 12-ti hodinovky. Do 6,5-té hodiny se mi běželo velmi dobře. Děvčata mi sice s lehkostí utekla, ale já měla pořád dobře našlápnuto. Pak mě začala bolet kolena a srůsty po operaci. Pár hodin jsem prožíval strašné krize morálky. Jediným důvodem, proč jsem závod nezabalila a neodjela domů, byl fakt, že jsem chtěla alespoň potrénovat na Rakousko.

Den po závodě mě bolelo levé koleno. Týden po závodě jsem si chtěl zaběhnou krosový závod na 3,5 km. Kolena bolela pro jistotu obě. Takže klid a samoléčení. Při běžném životě bylo vše O.K., ale jakmile jsem vyběhla, po 1. km se koleno znovu ozvalo. Dva týdny po Stromovce jsem tedy vyrazila na pouť po doktorech. Jenže ortopedi jsou v Sokolově nedostatkové zboží, každý má ordinační dobu jen nějaký ten den v týdnu a samozřejmě si brali v létě dovolenou. Měla jsem prostě smůlu. Takže pokračování v samoléčbě, co můj rozum napadlo, hlavně jsem nohu šetřila, jak jen to šlo. Nakonec jsem se ze známosti dostala k jednomu chirurgovi. Rada zněla: „Když je to mistrovství světa, tak to zkuste.“

Všechno ukazovalo na to, že Jirkov spolu se Stromovkou byl špatně. Těch posledních 12 kilometrů v Jirkově vedlo totiž po asfaltu a z kopce, no a Stromovka je taky asfalt. Poslední týden před závodem jsem se tedy jen obrňovala psychicky, abych se připravila  na bolest po pár kilometrech a na výkon daleko za osobákem. Sliboval jsem si alespoň, že se seznámím s lidmi, co jsou již tzv. mazáci a zase nasbírám nějaké zkušenosti. Přeci jen je to teprve má třetí čtyřiadvacetihodinovka. Doufala jsem také, že by se to třeba při tom adrenalinu dalo překonat.

Z průběhu samotného závodu bych zmínila snad jen to podstatné. Již u snídaně jsem prohlásila,že bych potřebovala extrém.  Věštecky jsem ho předpověděla. Vedra udolala řadu favoritů. Se žaludkem jako já měl problémy každý, s kým jsem promluvila. To své utrpení př závodě moc ventilovat nehodlám. Asi je každému jasné, jak to pro mě muselo být deptající, když Míša s Martinou okolo mne téměř létali a já z každého kopce dolů šla, abych pošetřila koleno a nějak vydržela.

Po šesti hodinách mi bandáž nohu už zaškrcovala, tak jsem jí stáhla a zjistila, že bolest kolene není nesnesitelná. Najednou mi spíš chyběla kondička, kterou jsem ztratila šetřením kolene. A aby toho nebylo málo, pylová alergie mi způsobovala dechovou nedostatečnost tak, že jsem brala svůj sprej na astma na hranici toho, abych se nepředávkovala. K tomu se zhruba uprostřed závodu přidalo přetížené pravé koleno. To už se překonávat nedalo. Bolest vystřelovala do stehna i lýtka.

Necelé tři hodiny před koncem, kdy už jsem byla smířená s tím, že závod dobelhám tempem 3 km/hod. za mnou přišel Jirka a zeptal se, jestli bych přeci jen nemohla zrychlit, protože v týmech na Evropě jsme velmi vyrovnané, jsou tam rozdíly pár kilometrů a na třetí místo máme ztrátu jen asi 8 km. Bylo mi jasné, proč šel první za mnou. Rozhýbat nejslabší článek. Navíc Míša měla svou motivaci ve dvousetkilometrové hranici. Řekla jsem si, že už je to jen 2,5 hodiny a že mě Jirka klidně po doběhu odnese, když mi nohy sloužit nebudou, a takovou příležitost že prostě nezkazím. A rozběhala jsem se. Záměrně jsem si ještě dala záležet na tom, abych při předbíhání našich soupeřek proběhla s co největší lehkostí, jaké jsem byla schopna, abych je pokud možno psychicky zlomila.

Vím, 154 km není nic zvláštního. Ale i kdybych dala osobák na lepší umístění bychom nedosáhli. Takže závěrem: příležitosti se mají využívat, proto jsem ráda, že jsem do Rakouska odjela. A říkám si: „Byla jsi ve správný čas na správném místě.

Míšo a Martino, díky!

Ze tří grácií tři mušketýrky

Kde jsou ty časy, kdy byly české ultraběžkyně považovány některými z pisatelů za jakousi půvabnou ozdobu mužského reprezentačního týmu. Tentokrát na sebe strhly pozornost nejen svými půvaby, ale hlavně svými výkony.

MS a ME v běhu na 24 hodin letos proběhlo blízko 2351 m vysokého alpského vrcholu Grimming v městečku Wörschach. Červencový termín přinesl do tohoto rakouského městečka celkem extrémní počasí. Přes den ostré slunce, před nímž se nebylo kam skrýt, a teploty šplhající ve stínu ke třiceti stupňům Celsia a v noci bouřky s několikaminutovými přívalovými dešti. Na tohle počasí doplatilo několik favoritek, a tak se otevřela cesta k úspěchu pro další týmy.

Vzhledem ke zdravotnímu stavu (problémy s kolenem po červnové dvanáctihodinovce ve Stromovce) nebylo možno počítat s dobrým výkonem od Dáši Hůrkové. Od začátku z velké části chodila a snažila se alespoň přispět do týmu co největší sumou kilometrů.

Obě zbývající děvčata, Míša Dimitriadu i Martina Judová, však nasadila pěkné tempo a postupně se propracovávala výsledkovou listinou dopředu. Ani jedné z nich se nevyhnuly problémy, jako se v takovémto závodě nevyhnou nikomu, ale zdárně je překonaly a dál se rvaly s úzkou a často doslova ucpanou tratí mistrovského závodu.

Po polovině závodu se přiblížila možnost dobrého umístění družstva a Míša i Martina stále útočily na český rekord. Za svítání (po 16 hodinách) pravděpodobnost překonání českého rekordu narostla geometrickou řadou. Zvláště na Míšu byl skvělý pohled. Jakoby zrovna vyběhla a neměla v nohách dvě třetiny dne. Ani Martina se ale nenechávala zahanbit a stále si držela tempo ohrožující český rekord. Dáša touto dobou už opravdu jen chodila a několikrát jen silou vůle překonala touhu ze závodu odstoupit. Nešlo jen o bolestivé koleno, ale také o kondici, které léčením kolene a vynecháním tréninku dost poztrácela. Stálo by asi za zvážení, zda nemít v týmu ženy čtyři. Stát se může cokoliv a na běžkyně by tak nebylo naloženo neuvěřitelně zatěžující břemeno nutnosti doběhnout pro tým, téměř za každou cenu.

V neděli v deset hodin dopoledne, tedy po 20 hodinách už měla Míša za sebou sto mil a neúprosně se blížila k národnímu rekordu. Otevřela se tu ale i další možnost – atakovat hranici dvou set kilometrů. Stále byla radost pohledět na to, jak Míša běží. V podpůrném týmu zavládla elektrizující atmosféra.

Navíc se tři hodiny před koncem závodu ukázalo, že v evropském pořadí ženských týmů jsou Češky šesté s pouhou osmikilometrovou ztrátou na v té době třetí domácí závodnice. Vidina medaile rozeběhla i Dášu. Paradoxně právě to, že pošetřila síly chůzí, jí pomohlo k závěrečnému zrychlení.

Dvě hodiny před cílem už měla Míša v kapse český rekord a dvěstě kilometrů bylo v dohlednu. Navíc se ztráta družstva na bronzové medaile snížila na necelé tři kilometry.

Na poslední hodinu si pak naše reprezentantky nechaly to nejlepší. (Na třetí Nizozemky ztrácely zhruba 150 m.) Míša běžela jakoby se snad ani nedotýkala země. Dáša s ušetřenými silami běhala něco přes 1063 m dlouhé okruhy kolem sedmi minut, přesto ji Míša stále předbíhala. Po přestálé krizi se rozběhala i Martina, a tak byl na Češky fascinující pohled. Na okruhu v té době skutečně běhalo už asi jen deset žen, mezi nimi všechny tři Češky! Za poslední hodinu nandaly holky Holanďankám desetikilometrovou porci. Mohly se tedy po právu radovat z historické bronzové medaile z Mistrovství Evropy. Míša s přehledem překonala dvousetkilometrovou hranici a Martina se také přehoupla přes, teď již bývalý, český rekord.

Při vyhlášení se pak musely Češky obrnit trpělivostí a dobojovat svůj mušketýrský souboj až do konce, když organizátoři vyhlásili výsledky ME týmů součtem šesti závodnic namísto stanovených tří. Po vyjasnění tohoto faux pas se vyhlášení zopakovalo na konci slavnostního ceremoniálu. Jak se říká: to nejlepší nakonec.

Čeští muži odvedli svůj standart. Čtyři z nich překonali dvousetkilometrovou metu. Škoda jen zranění Jirky Krejčího, který se pohyboval na hranici první desítky MS a ještě v osmnácté hodině měl rozběhnuto na 250 km.

Členka Ultrasportu v reprezentaci!

Vítězstvím a hlavně výkonem na čtyřiadvacetihodinovém běžeckém závodu v Kladně na přelomu července a srpna si Dáša Hůrková řekla o nominaci na MS a ME v běhu na 24 hodin konaném 23. – 24. října v Brně. A přestože byla na takové akci nováčkem, neztratila se. Předvedla výborný výkon a o více než sedmnáct kilometrů si vylepšila osobní rekord na úctyhodných 171,693 km. V mistrovství světa obsadila 33. místo a v mistrovství Evropy 25.místo. V týmech se svými dvěma kolegyněmi (Judová, Dimitriadu) obsadila 10., resp. 8.místo.

Ve zkratce

15.5. Matouš Hůrka skončil pátý v posledním, pátém kole Sambar Kids Cup (v lezení na rychlost). V celkovém pořadí poháru obsadil druhé místo. Výsledky pátého kola a celkové.

8.5. Petr Szász se zúčastnil PIM maratonu. Výsledky hledejte zde.

1.5. Závodu Predator Race Junior se v Plzni zúčastnili Matouš a Šimon Hůrkovi a obsadili 21. resp. 41. místo. Výsledky.

25.4. Narozeniny oslavil Matouš Hůrka. Přejeme vše nejlepší.

24.4. Svátek oslavil Jiří Hůrka. Přejeme vše nejlepší.

22.4. Matouš Hůrka skončil druhý při Petrohradském padání – outdoorových boulderingových závodech.

17.4. Narozeniny oslavil Víťa Chocholouš. Přejeme vše nejlepší.

16.4. Matouš Hůrka zvítězil v boulderingovém závodě série VTahu! Cup v plzeňském Koloseu.

Kalendář akcí

Počasí v regionu
Rubriky